Čchi-kung (Qi Gong) se řadí k tradičnímu čínskému cvičení s hlubokými historickými kořeny. Patří mezi nejstarší léčebné taoistické praktiky. Jde o sestavy cviků podporující vnitřní cirkulaci energie Qi (čchi) v těle a tělesných orgánech. Opakovanou praxí dosáhneme mentální i tělesné rovnováhy (harmonie Yin a Yang). Čchi-kung je specifická praxe pro dosažení dlouhověkosti a celkově silnějšího, výkonnějšího těla a jeho harmonizace s myslí. Větší vnitřní uvědomění a hlubší tělesná komunikace může také pomoci praktikujícím najít jejich individuální silné a slabé stránky, rozvíjet životní cíle, naučit se společně trénovat tělo a mysl. V důsledku tohoto sladění (harmonizace) zjistíme, že tělo je poté zdravější, se silnější imunitou a pevným základem pro další život.
Pravidelnou praxí základních principů čchi-kung dosáhneme vnitřního ztišení (vyprázdnění své mysli od všech podnětů), harmonizujeme svou psychiku v duchu taoistického principu „klidná mysl, aktivní tělo“.
- Tělo je harmonizováno za účelem dokonalého uvolnění, aby energie čchi a krev v něm mohly volně proudit.
- Harmonizace dechu slouží ke zklidnění a zesílení toku čchi.
- Dýchání bývá většinu spontánní a neřízené, ponechané volnému toku (někdy praktikujeme i tzv. řízené dýchání)
Každá lekce Relaxační čchi-kung obsahuje: rozcvičku, pozice strečové s důrazem na výdrž a hluboký dech, pohybové sekvence zaměřené na posílení těla i duševní rovnováhy, zklidnění a relaxaci. (sestavy používané v rámci našich lekcí: základní pohybová, harmonizace 5 elementů, Ba Duan Jin)
Relaxační čchi-kung praktikujeme ideálně pravidelně, abychom své tělo pravidelně a postupně trénovali a budovali v něm jeho sílu a potenciál.
V současné době nabízím:
- kurz Čchi-kung v tělocvičně TJ Avia Čakovice, Jizerská 328/4 – sokolovna
Níže pro vážné zájemce několik málo osobních poznatků k tématu:
Dech v pojetí Qigong * jeho význam, druhy, dechová praxe
I. Dýchání znamená život. Ten, kdo špatně dýchá, připravuje milióny buněk svého těla o životodárnou energii, která je podstatou dechu.
Dýchání znamená život. Ten, kdo špatně dýchá, připravuje milióny buněk svého těla o životodárnou energii, která je podstatou dechu. Onemocní-li plíce, potom obvykle jejich spodní část, kam při špatném dýchání přichází nejméně vzduchu. Tak jako je rozdíl mezi rybníkem a řekou, tak existuje i rozdíl mezi dobrým a špatným dýcháním. V rybníce se sice voda vyměňuje, ale pomalu a líně, všude se usazuje bahno. Oproti tomu čím bystřejší je říční proud, tím méně bahna a nečistot se v něm usazuje, proudící voda nedovolí vzniknout hnilobným procesům.
Většina lidí dnes nedýchá dobře. Většinou dýchají překotně, nekontrolovaně, povrchně, při sebemenší námaze supí a lapají s otevřenými ústy po vzduchu. Když se k tomu připočte znečištěné životní prostředí, hluk ve městech, zplodiny z výfukových plynů, špatná strava i životospráva, stres, nervozita, strach a nesnášenlivost, je neštěstí hotovo. A ještě ani potom toho lidé nemají mnohdy dost a po celém dni práce a vypětí navštěvují zařízení, kde je vydýchaný vzduch a hluk. Sami sebe tak odsuzují k postupné degradaci tělesné a duševní.
Dech je klíčem k životu.
Člověk může být několik týdnů bez jídla, několik dnů bez vody, ale bez dechu sotva několik málo minut.
Pro dýchání existuje termín Tu-Na (vdech a výdech). V taoistickém konceptu to znamená vdechování čerstvého a vydechování znečištěného vzduchu. Plíce jsou místem k uchování Qi a zpětně působí jako zdroj energie a síly. Říká se, že plíce jsou zásobníky vzduchu a vzduch je pánem síly. Toto je navzájem natolik provázáno, že bez hlubokého dechu nemohou plíce aktivovat Qi a znásobit tak naše schopnosti a sílu.
Téma této práce jsem zvolila na základě svých víceletých zkušeností ze cvičení s klienty, kdy dle mého zjištění, velká část lidské populace má i v dnešní moderní době se správným dýcháním velké problémy. Proto zde dopodrobna rozebírám základy správného dýchání, jeho význam, principy a především jeho druhy a formy v pojetí taoistických cvičení a v pojetí Qigong.
Život je závislý na dechu, délka života závisí na kvalitě dýchání. To je základní pravidlo. My však víme, že to není až natolik dech vnější, tj. naplňování a vyprazdňování plic, ale dech vnitřní, který rozhoduje o množství životní síly v těle. Qi je základní esencí, všude a ve všem. Problém je, jak ji získat, a další návazný problém je, jak ji využít, jak s ní hospodařit. Běžný člověk, který nemá ani ponětí o existenci nějaké vnitřní energie, ji získává neregulovaným, samovolným dýcháním, které stačí na udržení základních vnitřních funkcí těla, avšak o nic víc. Další Qi plyne z potravy různé kvality a množství, od čehož závisí také množství a kvalita přijaté Qi. Není to vždy přímo úměrné a celý problém je poněkud složitější.
II. Prodloužení života“ , tj. jeden z nejdůležitějších aspektů, získaných cvičením Qigong
První faktor ovlivňující úroveň Qi je strava. Ta je však limitována kapacitou žaludku a trávicího systému a i když je zkvalitněna na nejvyšší možnou míru, má svoje hranice, které nelze přestoupit. Jinými slovy Qi, kterou lze získat z potravy, je limitována množstvím a kvalitou přijaté stravy a snižována energetickým výdajem potřebným na trávení.
Dech je druhým faktorem, který je z hlediska prodloužení života zdaleka nejdůležitější. Jestliže příjem Qi ze stravy je limitován, u příjmu Qi z dechu má lidský organismus neomezenou kapacitu. Jsou-li všechny meridiány (meridiána = uzavřený energetický okruh, který usiluje o rovnováhu v lidském těle) pročištěny, je možné je naplnit Qi v obrovském, neuvěřitelném množství, přičemž roste tzv. energetické tělo. Qi se potom dále převádí na Shen (duch), jenž není omezen časem ani prostorem. Je-li tedy tělo naplněno Qi, jsou všechny buňky v něm dokonale regenerovány, jakékoliv škodliviny jsou okamžitě neutralizovány. Naplnění těla Qi je příčinou tzv. omlazování, což není výmysl, ale naprosto pravdivý a ověřitelný fakt, známý všem vnitřním systémům. Nadbytek Qi je příčinou růstu nových buněk v celém organismu (i v kostní dřeni, míše a mozku), které nahrazují buňky stárnoucí a staré, čehož důsledkem je omlazovací proces. Člověk praktikující po léta některou z vnitřních metod, vypadá ve svých 50 ti letech na 30. Uvnitř organismu může být tato změna ještě mnohem výraznější. Na nejvyšší úrovni je dýchání adepta zpomaleno na nejnižší možnou frekvenci, dokonce může dojít k úplnému zastavení fyzického dechu na dobu i několika hodin, přičemž to dotyčnému nečiní vůbec žádné potíže. To je jen důkazem, že vnější dech není rozhodující, důležitý je dech vnitřní. V této úrovni dochází k obrovskému zpomalení procesu stárnutí těla a může dojít k jeho zastavení. Potom mluvíme o tzv. „Nesmrtelnosti těla“. Je dosaženo „Božského těla“, které nepodléhá známým fyzikálním zákonům. Nepotřebuje hmotnou stravu ani vnější dech, je živeno nektarem, vznikajícím přeměnou Qi v určitém energetickém centru, je zcela otevřeno proudění kosmické energie, vesmírného dechu.
Tato úroveň je pro běžného člověka nedostupná. Pokud by jí chtěl někdo dosáhnout, musel by zcela zrušit své vztahy k jiným lidem, uzavřít se vnějšímu světu v odloučení, dodržovat přísnou vnější a vnitřní askezi a pod vedením realizovaného Mistra by mohl této úrovně dosáhnout za 20, 30 i více let neuvěřitelně tvrdé a vytrvalé praxe, prostřednictvím zvláštních fyzických, dechových, koncentračních a duchovních cvičení. Krátce řečeno, takový adept by se musel věnovat intenzivním meditacím, koncentracím, dechovým, energetickým a dalším cvičením 8-10 hodin denně, a potom ještě vykonávat jiná cvičení, aby regeneroval tělo a uvolnil vznikající duševní tenze.
III. Dýchací soustava – anatomie
Dýchání (respirace) je proces, při kterém dochází k výměně plynů v organismu.
Dýchání dělíme na:
1/ vnitřní (tkáňová respirace) – výměna plynů mezi krví a tkáněmi; v plicích kyslík přechází do krve a oxid uhličitý z krve
2/ vnější (plicní respirace) – difúze plynů ze vzduchu do krve; v tkáních přechází kyslík z krve do buněk a oxid uhličitý opačným směrem
Procházení plynů je možné díky rozdílu tlaku mezi atmosférou a alveoly – plicními sklípky (prochází z místa vyššího tlaku do místa nižšího tlaku), což označujeme jako proces plicní ventilace.
Dýchací soustava rozdělení:
Horní cesty dýchací – dutina nosní, nosohltan
Dolní cesty dýchací – hrtan, průdušnice, průdušky
Vlastní respirační orgán – plíce
Pomocné dýchací svaly – mezižeberní svaly, bránice (Diaphragma)
Plíce průměrně velkého člověka váží okolo jednoho kilogramu. Jsou kompaktní a vyplňují hrudní dutinu. Avšak kvůli obrovské síti trubiček a miliónům plicních sklípků, které jsou vyplněny plyny, by při roztažení tkání pokryly povrch o velikosti průměrného plaveckého bazénu. Tato jedinečná struktura zajišťuje plicím obrovskou plochu, která je ideální pro jejich životadárnou funkci výměny plynů.
Z hlediska struktury lze respirační systém rozdělit na dvě hlavní části – horní a dolní dýchací trakt. Horní dýchací trakt tvoří systém spojených dutin a trubiček (nosní a ústní dutina, hltan a hrtan), které umožňují průchod vzduchu do dolního dýchacího traktu. Tento horní trakt také slouží k čistění, ohřívání a zvlhčování vzduchu předtím, než dosáhne koncové části dolního traktu. Dolní dýchací trakt (průdušnice, průdušky, průdušinky a plicní sklípky) je ohraničen strukturami, které umožňují výměnu plynů, a obsahuje asi 300 miliónů plicních sklípků a jejich rozsáhlou propojenou síť kapilár. Stěna plicního sklípku je tenčí než papírový ubrousek, takže kyslík může snadno procházet z plicního sklípku do malinkých plicních kapilár a oxid uhličitý může vycházet z plicních kapilár do plicního sklípku pomocí jednoduché difúze.
Mechanismus dýchání:
Vdech (inhalace)
Začíná aktivací dýchacích svalů, především bránice. Když se bránice, která svým tvarem připomíná kopuli, stáhne, dojde k jejímu stlačení, čímž se vytvoří větší prostor v hrudní dutině. Vnější mezižeberní svaly svou činností zvedají hrudní koš a tlačí hrudní kost dopředu. Orientace žeber je taková, že žebra střední a dolní části hrudníku zvětšují objem spíše laterálně, zatímco žebra horní části hrudníku zvětšují objem hrudní dutiny spíše směrem dopředu a dozadu. Zvětšení objemu hrudní dutiny díky dýchacím svalům má za následek tlak v plicních sklípcích (vnitřní plicní tlak), který je nižší než vnější atmosférický tlak. Tím pádem přichází vzduch do plic, dokud vnitřní plicní tlak není stejný jako ten atmosférický (tlak vykonaný vzduchem mimo tělo). Roztažení plic pomáhá doplňkový mechanismus vztahující se k povrchovému napětí mezi dvěma důležitými membránami. Tyto dvě membrány se nazývají pohrudnice (pleury). Vnitřní pohrudnice pokrývá plíce a parietální pohrudnice pokrývá vnitřek hrudní stěny a bránice. Mezi těmito dvěma pleurami se nachází pohrudniční dutina. Je vzduchotěsná a obsahuje malé množství tekutiny. Při roztahování hrudní stěny jsou plíce roztahovány do stran, čímž dochází k propojení vnějšího obalu plic s vnitřní vrstvou hrudní stěny kvůli zvětšení negativního tlaku v pohrudničním prostoru. Když se zvětší požadavky plicní ventilace, např. při namáhavém cvičení nebo u některých plicních chorob, do dříve popsaných procesů se zapojí další svaly. Během nádechu se aktivují přidružené svaly, jako např. svaly kloněné, kývač, velký prsní sval a malý prsní sval, aby pomohly při dalším zvedání žeber. Svaly jako vzpřimovač trupu mohou pomoci při narovnání hrudního zakřivení, takže navýšení hrudního objemu umožní větší objem příchozího vzduchu.
Výdech (exhalace)
Výdech je při klidovém dýchání primárně pasivní, spoléhající se na elastické smršťování plicních tkání a změny spojené s uvolněním dýchacích svalů. Když je bránice uvolněná, stoupá nahoru do hrudníku. Žebra klesají, zatímco vnitřní mezižeberní svaly jsou uvolněné. Objem hrudní dutiny se zmenšuje. Tím se zvětšuje vnitřní plicní tlak závislý na vnějším atmosférickém tlaku a výsledkem je vzduch vycházející z plic ven z těla. Avšak když je výdech usilovný, např. když se zvětšují požadavky plicní ventilace, může dojít k aktivnímu stažení mnoha svalů, aby napomohly pasivním mechanismům. Např. stažení břišních svalů může vytlačit bránici nahoru pomocí vnitřního břišního tlaku a také pomoci dalším svalům (vnitřním mezižeberním, čtyřhrannému svalu bedernímu a širokému svalu zádovému) ve stlačení hrudního koše.
IV. Základní typy dechu při cvičení Qigong
Ukáznění dechu znamená stimulaci vnitřní Qi za pomoci regulace dechu.
Qi se postupně akumuluje a volně cirkuluje v hlavních a vedlejších kanálech. Metoda ukáznění dechu zahrnuje přirozené dýchání, hluboký dech, břišní dech, ohnivý dech aj.
Břišní, brániční dýchání
Břišní dech základní a také nejdůležitější. Při nádechu jde bránice dolů a stlačuje břišní orgány a břicho se vyklene. Při výdechu se bránic vrací a břicho se mírně vtáhne. Břišní dech umožňuje plně využít kapacitu plic, zpomaluje se dýchání, uklidňuje a napomáhá uvolnění.
Hrudní dýchání
Při nádechu se roztahuje hrudník, při výdechu se vrací do původní polohy. Plíce se naplňují méně než při břišním dechu, frekvence dechu je rychlejší. Tento dech nastává automaticky ve stresových situacích, při nervozitě, napětí a v ohrožení. Abychom uvedené situace zvládli, musíme vědomě zapojit pomalý břišní dech.
Podklíčové dýchání
Při nádechu se zvedají klíční kosti, při výdechu klesají. Vzduchem je zásobena jen horní část plic a to ještě v nedostatečné míře. Dech je povrchní a rychlý. Také tento typ dýchání nastává často ve stresových situacích nebo při nedostatku kyslíku. Takto dýchají lidé trpící astmatem. Bohužel však tímto způsobem velmi často dýchají ženy a také děti, které správnému způsobu dýchání nejsou vůbec určeny. Muži dýchají většinou bráničním dechem, i když tento dech není kontrolován a řízen. Organismus mužů je na brániční dech uzpůsoben. Není to však vždy pravidlem, neboť v důsledku velkého pracovního vytížení, stresu a dalších vypjatých situací dochází i u mužů často ke ztrátě schopnosti dýchat správným způsobem.
To, že ženy dýchají hrudním a podklíčovým dýcháním, je dáno fyziologicky – žena je potencionální matkou. Při těhotenství nemůže tedy žena dýchat hlubokým dechem, neboť jí v tom brání přítomnost plodu. Toto se však děje pouze v těhotenství, resp. mělo by se dít. Špatné však je, že i mimo těhotenství dýchají většinou ženy jen povrchním, podklíčovým dechem, který stěží stačí na to, aby udržel normální funkce organismu. Ženy často nevyužívají ani hrudní dech, který je jim přirozeným, anebo jen velmi málo. Brániční dýchání zůstává úplně nevyužito, často po celý život. Bránice je pak slabá, břišní svalstvo ochablé a vznikají tak velmi nežádoucí „kosmetické vady“. Největší škoda je však, že energie v dechu obsažená, je dodávána organismu v nedostatečné míře, vnitřní orgány ztrácí svoji sílu, buňky odumírají a nejsou nahrazovány novými, pokožka se stává nepružnou, tenkou a vrásčitou. Protože je imunitní systém velmi oslaben, jsou ženy náchylné k nemocem. Mozek není dostatečně zásoben kyslíkem, a tak vznikají různé typy migrén, které jsou utrpením pro mnoho dnešních žen.
To je jen velmi malý výčet problémů, které vznikají nedostatečným dechem. Nejčastějšími problémy jsou stres, nervozita, strach aj., někdy i psychické poruchy.
Plný dech
Tzv. „plný dech“ (jógový dech) je základním typem dechu a využívá celou kapacitu plic, tzn. spojuje v sobě všechny tři uvedený typy dechu: brániční, hrudní i podklíčový. Tento dech má nejširší záběr ze všech možných typů dýchání a je nejdůležitějším dechem pro zlepšení a uchování zdraví. Kdo se chce zabývat jinými typy dýchání, měl by nejdříve ovládnout tento typ dechu, tzn. naučit se břišnímu dýchání a připojit ostatní dva typy, hrudní a podklíčové dýchaní, do jedné tzv. dechové vlny.
Cvičí se tak, že nejprve je vzduch nadechován do břicha, navazuje se roztažením žeber a hrudníku na plnou kapacitu. Následuje velmi krátká, sotva znatelná zádrž dechu., přičemž se automaticky dostaví impuls k výdechu. Při výdechu se postupuje obráceně. Nádech tedy postupuje odspodu nahoru, výdech odshora dolů. Dýchání má být klidné a měkké, tiché a přirozeně dlouhé bez jakýchkoliv násilných pohybů. Nejde o to nafouknout se jako balón, ale o to dokonale využít celou kapacitu plic. Celý dechový cyklus musí být jednou plynulou vlnou – nádech a výdech. Zpočátku se nejlépe cvičí vleže na pružné podložce rozprostřené na zemi. Důležitá je přitom relaxace celého těla a mysli. Mysl se postupně zaměří k procesu dýchání a zůstává zde soustředěna po celou dobu cvičení. Dobrou pomůckou je přitom představa, jak při nádechu vědomí dechu stoupá od pupku k hrdlu a při výdechu zase vědomí dechu klesá od hrdla k pupku.
Po zvládnutí tohoto dechu v leže na zádech je výhodné cvičit dech v sedu se zkříženýma nohama. Zvolit si můžeme pohodlnou pozici, tzv. turecký sed, nebo tzv. dokonalou pozici s propletenýma nohama. Cvičenci s velmi dobrými dispozicemi mohou využít tzv. poloviční lotosové pozice nebo úplné lotosové pozice, ale je možno cvičit i v sedu na patách. Stejně tak dobré lze však využít sedu na židli či v křesle, zvláště pro starší osoby, důležité ale je, aby přitom záda byla rovná. Nejdůležitější je samotný dech, pozice je pomůckou. Pozice pro dýchání musí být dostatečně pohodlná, aby nerušila soustředění na dech, ale ne tak pohodlná, aby dovolila nahrbit záda nebo putovat mysli, popř. usnout.
Při tomto způsobu dýchání si můžete představit, jak s nádechem dech ve formě světla naplňuje vaše tělo a při výdechu prostupuje vaším tělem do okolního prostoru.